Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo viděl některou ze zastávek letošního turné BLIND GUARDIAN k třicátému výročí vydání alba „Somewhere Far Beyond“, musel si toho, co přitom viselo ve vzduchu, určitě všimnout. Kompletní obsah tohoto alba totiž prezentoval kapelu v jedné z jejích nejlepších forem, ne-li té úplně nejlepší, a ona elegantní lehkost, ona oduševnělost a nenapodobitelná genialita, s jakou na něm Krefeldští bardi vtiskli melodickému power/speed metalu jednu z jeho nejvýraznějších podob, byla v porovnání se vším tím, co skupina vydala od alba „A Night At The Opera“ (2002), jednoduše bezkonkurenční. A třebaže se to týká vlastně jen pár alb, která za celých těch dlouhých dvacet let stihli Slepí strážci vydat, nevidět onen drobný ústup ze slávy, který ruku v ruce s tím kapela absolvovala, by mohl asi jen nevidomý.
Samozřejmě, věrní přes to všechno vytrvali a uctívali, přičemž určitou úroveň produkce rovněž nebylo nikdy možno přehlédnout, nicméně byl a je prostě rozdíl, pokud se bavíme o BLIND GUARDIAN před rokem 2002 a po něm. A že si to stále více a více uvědomovali i samotní hudebníci je zřejmé především z toho, jak zní jejich nejnovější studiový výtvor, totiž dvanácté řadové album (mezi něž sama kapela počítá i zcela netypickou nahrávku „Legacy Of The Dark Lands“ pod hlavičkou projektu TWILIGHT ORCHESTRA) s paradoxně barevně a námětově naprosto netypickým výjevem na obalu.
Ano, „The God Machine“ vrací BLIND GUARDIAN zpět před onen rok 2002 tak jistě, jako skladba „The Bard´s Song – In The Forest“ dokáže stále rozezpívávat celé amfiteátry a haly. Jestli v tom byl záměr, není nejspíš vůbec důležité, podstatnější je, že posluchač v nahrávce může naprosto jednoznačně definovat náladu devadesátých minulého století, kdy rychlost, síla a přímočarost (byť někdy šikovně maskovaná) platily za vše.
Takže tady to máme a berme nebo nechme být, jak se říkává. Osobně tedy beru, protože tohle jsou prostě (a konečně) znovu ti BLIND GUARDIAN, které musel a musí mít člověk nejraději, jak už jsem to před chvíli popisoval. „The God Machine“ o tom všem vypovídá naprosto otevřeně a bezelstně, když se direktně vrací ke klasické metalové struktuře a přiznává po dlouhém čase důležitost i staré moudrosti o tom, že v jednoduchosti je síla.
V některých okamžicích alba, pravda, se to tak úplně neprojevuje, protože – a to je třeba zmínit zároveň – návrat ke kořenům prostě nezaručuje to, že bude stejně lákavým, jako když se tyhle kořeny odkrývaly poprvé. Těchto dojmů se nelze zbavit u posledních dvou položek alba a do jisté míry také u druhého singlu „Secrets Of The American Gods“. To je ovšem (zhruba) vše, co padlo na oltář úplné nepůvodnosti a unaveného autorského rukopisu. Jinak nahrávce proudí v žilách zdravě čerstvá krev a nelze se tudíž nad jejím povznášejícím obsahem rovněž než povznášet. Totálně nostalgická „Deliver Us From Evil“, nade všemi se tyčící „Damnation“, podobně nebetyčná „Life Beyond The Spheres“, uvážlivá pocta NEVERMORE v „Architects Of Doom“ anebo krásná balada „Let It Be No More“ to zkrátka a jednoduše neumožňují, stejně jako to kdysi neumožňovala celá alba BLIND GUARDIAN. A už jen za ten pocit, za to, že kapela posluchače vzala zpět tam, kde mu bývalo nejlépe, za to si „The God Machine“ zaslouží všeobecný respekt.
1. Deliver Us from Evil
2. Damnation
3. Secrets of the American Gods
4. Violent Shadows
5. Architects of Doom
6. Let It Be No More
7. Blood of the Elves
8. Destiny
Blindi se rozhodli přidat na přímočarosti, ale košatosti se v určitých skladbách rozhodně nevzdali. Neuvěřitelně přímočarý, úderný zvuk, včetně pořádně slyšitelné basovky (hurá). Každá skladba je chytlavá a má mnoho propracovaných detailů a špeků, které posluchače potěší. Album je rozhodně návykové, a chlapi to brousí, jako byl byl rok 1995. Takže za mě respekt a palce nahoru.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!